2.Školní projekt

13. června 2012 v 16:37 | Marcelka |  Moje malá rodinná historie
Když se na ni teď dívám, tak nevím proč z ní nemůžu spustit oči. To jak vypadá, to jak se chová, když netuší, že se na ni dívám. Chtěl bych s ní strávit pár chvil bez toho, aby mě nenáviděla. Ano, líbí se mi, ale pořád jí nevěřím. Kdyby mohla, bodla by mě první ostrou věcí, co by našla.




"Pane Wrighte, můžete prosím dávat pozor, na něco jsem se Vás ptala," vyrušila mě z přemýšlení moje profesorka lektvarů.


"Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel, na co jste se ptala?"


"Svoji otázku opakovat nebudu, měl jste dávat pozor. Buď mi odpovíte, nebo Vás vyhodím z učebny," vyhrkla profesorka a zrudnul jí obličej.


Jak jí mám proboha odpovědět, když neznám otázku?


"No pane Wrighte, čekám na Vaši odpověď."


No dobře horší už to být nemůže, všichni na mě zírají a já ani neznám otázku, na kterou mám odpovídat. Moment, ona neřekla, že chce správnou odpověď, že ne? Takže když jí odpovím jakoukoliv blbost, tak by měla být spokojena, protože jsem jí odpověď dal.


"Hmm… myslím, že záleží na množství," vypadla ze mě první věc, co mě v souvislosti s lektvary napadla.


"Špatně, pane Wrighte. Měl byste více studovat. Po hodině se za mnou stavte a já vám dám nějaké úkoly navíc, ať si to procvičíte," řekla škodolibě profesorka a její vševědoucí úsměv mě pronásledoval ještě zbytek vyučování.


Jenna, která seděla ve druhé lavici, se na mě dozadu podívala a sjela mě povýšeným pohledem. No jo, to se pozná dcera ministra kouzel.


Celý zbytek hodiny jsem se už snažil dávat pozor, znám to už z vlastní zkušenosti, že s tvrdohlavostí to dotáhnu tak akorát na týden školních trestů. Další hodinu jsme měli kouzelné formule, konečně něco, co mám v krvi. Už v prvním ročníku jsem zjistil, že mě to ohromě baví. Vždy když se učíme nějaké nové kouzlo, tak se mi povede napoprvé. Je to jako bych ani žádné formule nepotřeboval, předměty mě prostě poslouchaly samy od sebe.


Zrovna dneska jsme začali pracovat na novém projektu, měli jsme zkoušet vymyslet vlastní formule. Říká se tomu lexikonství a je to speciální odvětví magie.


Všichni se rozdělili do dvojic a já jsem samozřejmě zůstal sám, ani mě to nepřekvapovalo.


"Paní Davisová, můžeme pracovat také ve trojici?" zeptala se Hamiltonová a já si až teď uvědomil, že její sousedka není v učebně a tak nemá spolupracovnici.


"To je zbytečné slečno Hamiltonová, zbyl na vás Lukas Wright," řekla paní Davisová a ukázala mým směrem.


Jenna se také nešťastně podívala na mě a začala profesorku přemlouvat, "ale to by bylo lepší, kdybych pracovala sama ne?"


"Slečno, podívejte se na vaše známky, co v tomhle předmětu máte, naproti tomu Lukas má nejlepší výsledky z celé třídy, tudíž si myslím, že vaše kombinace je ideální," dokončila profesorka svou odpověď a bylo jasné, že ji Jenna už nepřemluví.


Zbytek hodiny nám vysvětlovala pokyny a rozloučila se s námi jednoduchou větou: "Tak vám všem přeji krásné studijní prázdniny."


Hodina skončila a Jenna se želví chůzí blížila k mému stolu, ze kterého jsem zrovna uklízel své pomůcky.


"Doufám, že tady aspoň jednou přes prázdniny zůstaneš, já za tebou nikam nepotáhnu," řekla a její nepřátelský tón mi naznačoval vše co jsem potřeboval vědět.


"Když ti tak vadí se mnou spolupracovat, tak si to udělej sama, nenechám si od tebe zkazit ještě prázdniny," řekl jsem a pokoušel jsem napodobit stejný nepřátelský tón, co ona vychrlila na mě.


"Si myslíš že jsi nepostradatelný co? Nejsi až tak dokonalý jak si myslíš," vypadlo z ní.


"To říká ta pravá."


"Podívej je mi úplně jedno, co si o mě myslíš, ty arogantní bastarde," řekla nenávistně Jenna a odešla z učebny.


Měl jsem sto chutí jí zmáčknout krk, ale nakonec jsem se nějak ovládnul, přece jenom nejsem zase takový násilník, abych něco udělal holce. No aspoň mám jistotu, že si od ní budu mít o prázdninách pokoj. No teda to jsem si aspoň myslel.

Předchozí | Následující
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama